Vývoj lidských práv ve společnosti

Otázka lidských práv se v lidské společnosti objevuje již od jejího počátku. Proniká do právního vědomí jak ve východních samovládách (sumerské a babylonské městské státy), tak i ve starověkém Řecku a Římě. Do právních řádů jednotlivých států se však v podstatné míře dostává až ve druhé polovině 18. století, jednak se vznikem nových států (Prohlášení nezávislosti Spojených států amerických roku 1776), nebo v důsledku revolučních změn v již existujících státech (Deklarace práv člověka a občana ve Francii roku 1789). Oba tyto dokumenty měly vliv na další vývoj lidských práv, jak v zemích svého původu, tak také v ostatních civilizovaných státech tehdejšího světa, kde se myšlenky těchto dokumentů začaly více či méně prosazovat. Stále se však až do 20. století jednalo vnitrostátní chápání problematiky lidských práv, což přinášelo značnou diferenciaci tohoto pojmu.

Potřeba mezinárodní kodifikace

Mezinárodní ochrana lidských práv vystoupila do popředí v souvislosti s druhou světovou válkou, jako projev odporu demokratických států s masivním porušováním lidských práv ve fašistickém Německu. Během druhé světové války se proto požadavek mezinárodní ochrany lidských práv objevil v několika dokumentech:
1. Atlantická charta z roku 1941

2. Deklarace spojených národů z roku 1942

3. Postupimská dohoda z roku 1945

Kodifikace lidských práv po 2. světové válce

Tyto dokumenty se staly impulsem pro mezinárodněprávní kodifikaci lidských práv, ke které došlo po druhé světové válce. Prvním dokumentem, který se po druhé světové válce pokusil ve světovém měřítku zakotvit lidská práva se stala Charta OSN z 24. října 1945. Přílišnou obecnost Charty rozvíjely a konkretizovaly členské státy v deklaracích a mezinárodních úmluvách. K nejdůležitějším patřily:
1. Všeobecná deklarace lidských práv - schválená Valným shromážděním OSN 10. prosince 1948. Deklarace má 30 článků ve který vypočítává základní lidská práva a svobody. Výkon těchto práv lze omezit pouze zákonem, který má zajistit výkon práv ostatních. Deklarace měla pouze doporučující povahu, ale i přes svoji nezávaznost byla lidská práva v ní zakotvené přejímány do ústav jednotlivých států a do mezinárodních smluv o lidských právech.

2. Všeobecná deklarace lidských práv měla i přes svoji doporučující povahu značný vliv na velké množství států, bylo však zřejmé, že je potřeba vypracovat pro státy závaznou mezinárodní úmluvu. Po nelehkých jednáních se 16. prosince 1966 podařilo Valnému shromáždění OSN schválit dva pakty o lidských právech, které začaly platit počátkem roku 1977.
a) Mezinárodní pakt o hospodářských, sociálních a kulturních právech - smluvní strany se v tomto paktu zavázaly uznat odpovědnost za zlepšení životních podmínek svých obyvatel. V oblasti práv jednotlivců státy garantují jejich výkon bez ohledu na jakoukoliv diferenciaci, ať podle rasy, náboženství, pohlaví atd. Z paktu též vyplývá zásada sebeurčení národů.
b) Mezinárodní pakt o občanských o politických právech - tento dokument klade důraz zejména na dodržování základních lidských práv a práv politických, bez jakékoliv diskriminace.

Oba tyto pakty zavádějí vedle obecné povinnosti poctivého plnění mezinárodních smluv i zvláštní mezinárodní kontrolní opatření, za účelem dodržení závazků plynoucích z paktu. Smluvní strany Mezinárodního paktu o občanských a politických právech zvolily 18 členný výbor pro lidská práva, který projednává zprávy smluvních stran o plnění Paktu. Výbor projednává též stížnosti jiné smluvní strany na porušování závazků plynoucích z Paktu.