Manželé Poláčkovi a manželé Gratzingerovi, odsouzení v době trvání komunistického režimu pro trestný čin opuštění republiky mimo jiné k  vedlejšímu trestu propadnutí majetku, byli soudně rehabilitováni podle zákona č. 119/1990 Sb. Jejich trestní odsouzení tedy zanikla ke dni vydání odsuzujícího trestního rozsudku. Navazující restituční zákon č. 87/1991 Sb. však spojil právo na restituci se splněním podmínky státního občanství. Československé občanství ale manželé Poláčkovi i manželé Gratzingerovi v dřívější době pozbyli, a to současně s nabytím občanství Spojených států amerických (mezi oběma státy platila úmluva o naturalizaci z roku 1928, která dvojí občanství vylučovala), přičemž československé (české) občanství v době rozhodné pro uplatnění restitučních nároků neměli.

Velký senát Evropského soudu konstatoval, že manželům Poláčkovým a  manželům Gratzingerovým nesvědčilo po roce 1989 k jejich bývalém majetku žádné majetkové právo a že neměli ani legitimní očekávání, že se svého dřívějšího majetku znovu domohou, protože restituční zákon stanovil jasnou podmínku státního občanství. Stěžovatelé tak byli od počátku vyloučeni z  práva na restituci. Není formou legitimního očekávání, jestliže věřili, že Ústavní soud nebo Parlament zruší podmínku státního občanství v  restitučním zákoně. Stížnost na porušení majetkových práv je tedy podle velkého senátu Evropského soudu pro lidská práva neslučitelná se článkem 1 Prvního protokolu k Evropské úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod, protože v tomto článku je zaručeno pouze právo na pokojné užívání majetku, tedy na ochranu existujících majetkových práv.

Ani článek 14 Evropské úmluvy, který zakazuje diskriminaci při požívání práv a svobod zaručených úmluvou a jejími protokoly, není v daném případě podle Evropského soudu použitelný, protože manželé Gratzingerovi a manželé Poláčkovi neměli majetkové právo ve smyslu článku 1 Prvního protokolu k  Evropské úmluvě.

Manželé Gratzingerovi si rovněž stěžovali ve smyslu článku 6 odst. 1 Evropské úmluvy na porušení práva na spravedlivý proces před Ústavním soudem, protože soudce-zpravodaj odmítl jejich ústavní stížnost mimo ústní jednání. Ani v tomto případě neshledal velký senát Evropského soudu porušení Evropské úmluvy.

Velkému, sedmnáctičlennému, senátu postoupil oba případy sedmičlenný senát druhé sekce Evropského soudu podle článku 30 Evropské úmluvy jako případ vyvolávající závažnou otázku týkající se výkladu Evropské úmluvy nebo jejích protokolů nebo možnost rozporu se stávající judikaturou Evropského soudu. Rozhodnutí nejvýznamnější rozhodovací formace Evropského soudu - velkého senátu - v případech Gratzingerových a Poláčkových proti České republice tak prakticky vylučuje, že by stížnosti k Evropskému soudu na  podmínku státního občanství v českých a slovenských restitučních zákonech mohly být v budoucnosti úspěšné.