Válka a váleční zločinci, část I.
Diskuse o dovolenosti války a o pravidlech války probíhají již desítky let. Na jejich základě máme dnes definovány pojmy války a stanovena pravidla války. Otázkou samozřejmě zůstává, zda tyto pojmy a pravidla jsou v současnosti dostatečně živá a aktuální, zda postihují technický a společenský vývoj.

Na takovou otázku není zřejmě jednoznačná odpověď. Na jedné straně se ozývají velice pesimistické hlasy, které tvrdí, že společenský a technický pokrok natolik změnil pohled na  soudobé právo na válku a právo ve válce, že státy nemohou vůbec předvídat, jak se mají ve válce chovat a jaké jednání je vlastně dovoleno. Naproti tomu se ozývají hlasy, které naopak nevidí situaci tak katastrofálně, ale současně přiznávají, že systém válečného práva by bylo vhodné znovu komplexně promyslet.1)

Jako základ pro vymezení práva na válku byla použita idea bellum iustum, tedy idea o spravedlivé válce.2) Pakt společnosti národů však pokládal za spravedlivé jen ty války, které byly podniknuty po vyčerpání všech Paktem předvídaných smírčích procesů a po uplynutí tříměsíční dodatkové lhůty. Briand-Kelloggův pakt ze dne 27.8. 1928 o postavení války mimo zákon stanovil, že válka jako prostředek prosazování národní politiky je zakázána. V současnosti již není považována za spravedlivou ani válka vedená na ochranu svých práv. Toto pravidlo vyplývá z čl. 2 odstavce 4 Charty OSN.3)

Vymezení spravedlivé, tedy dovolené, války a stanovení pravidel jejího vedení s sebou nese i nutnost stanovit mechanizmus, který by nutil válečné strany se těmito normami řídit a popřípadě trestal ty kdo tyto normy poruší.

1. První světová válka - první krok

K prvnímu pokusu vytvořit mezinárodní soudní tribunál, který by potrestal válečné zločince, došlo již po první světové válce. Dohodové velmoci tehdy požadovaly vydání devíti set osob k potrestání za válečné zločiny. V mezinárodním trestním procesu měly být souzeny i tak významné osoby jako byl císař Vilém II., říšský kancléř Bethmann Hollweg, velkoadmirál Tirpitz, admirál Scheer, polní maršál Hindenburg a generál Ludendorff.

Základem pro pokus potrestat válečné zločince se stala Versailleská mírová smlouva z roku 1919. Na jejím základě měl být císař Vilém II. souzen za hrubé porušení zásad mezinárodní morálky a posvátné autority mezinárodních smluv. Osoby obviněné z porušení zákonů a obyčejů války měly být souzeny před vojenskými soudy těch zemí, na jejichž území se zločinů dopustily. Němečtí občané, kteří se dopustili zločinů proti občanům spojených a sdružených mocností, měli být souzeni vojenskými tribunály vítězných mocností.

Výmarská vláda mírovou smlouvu podepsala. Současně se zavázala poskytnout dokumenty a výsledky šetření na jejichž základě bude možné posoudit trestnou činnost jednotlivých osob a rozsah jejich odpovědnosti. Mimo to však vznášela energické protesty. Tím se jí podařilo nejprve oddálit vydání zločinců a posléze dokonce snížit počet jmen na seznamu na čtyřicet pět.

Spojenci také nakonec souhlasili, aby se procesy konaly před říšským soudem v Lipsku. Proces byl zahájen 23. května a skončil 16. července 1921. Výsledkem procesu bylo odsouzení několika důstojníků z německých ponorek za potopení dvou britských lazaretních lodí a následnou střelbu do tonoucí posádky. Další tresty odnětí svobody byly vyneseny za špatné zacházení se spojeneckými válečnými zajatci.

Soud sice neuložil žádný trest smrti a některé obžalované dokonce propustil, ale přesto vytvořil důležitý precedens. Na jeho základě mohou být vojáci, kteří se během války dopustili zločinu, voláni po skončení války k odpovědnosti. To byl začátek uplatňování principu osobní odpovědnosti. Do tohoto okamžiku měl pouze stát odpovědnost za porušení válečného práva vojáky své armády.

Proces s bývalým císařem Vilémem II. se nakonec nekonal, protože Nizozemsko mu poskytlo azyl a odmítlo jeho vydání.

2. Druhá světová válka

Každá válka je hrůzná a dochází během ní k strašným věcem. Druhá světová válka však svojí krutností předčila všechno do té doby známé.

Nacistické Německo a jeho spojenci zaskočili celý svět svojí ukrutností a systematičností. Případy vyvražďování národnostních skupin byly známé již z dřívějška, ale až hitlerovské Německo vytvořilo hrůzně účinný mechanizmus likvidace "méněcenných ras".

Nacisté, při uskutečňování takzvaného konečného řešení, využívali nejmodernější poznatky vědy. Současně se snažili co nejvíce svůj obludný systém zefektivnit.

Druhá světová válka se vyznačovala i velkým dopadem na civilní obyvatelstvo. V průběhu této války docházelo k vojenským operacím proti prostým civilistům a to v dimenzích do té doby neznámých.

Ukrutnosti nacistů a jejich spojenců vyvolaly vlnu odporu všech národů. Právní vědomí národů bylo natolik pobouřeno, že volalo po důsledném potrestání všech zločinů a jejich pachatelů.

Tyto tendence se projevily již v roce 1942 v prohlášení spojenců z St. James's Palace. Prohlášení označovalo za jeden z hlavních cílů potrestání osob odpovědných za zločiny. K potrestání mělo dojít právní cestou a to bez ohledu na to, zda osoby byly odpovědné jako jednotlivci, nebo jen spoluodpovědní. Rozdíl neměl být činěn ani mezi těmi, kdo jednali na příkaz, z vlastní vůle, nebo se na zločinech jenom podíleli.

V roce 1943 podepsali zástupci Sovětského svazu, Spojených států a velké Británie Deklaraci o ukrutnostech, která obsahovala vůli potrestat po skončení druhé světové války všechny nacistické zločince. Procesy proti nim měly být vedeny před soudními orgány těch zemí, na jejichž území se svých zločinů dopustili. Zločinci jejichž činy nebyly spojeny s určitým místem měli být potrestáni podle společného rozhodnutí spojeneckých vlád.

Názory spojenců na způsob potrestání válečných zločinců však nebyly jednotné. Zatímco Stalin na Teheránské konferenci požadoval zastřelení padesáti tisíc německých důstojníků, politiků a sympatizantů, Churchill upřednostňoval jakýkoli soudní proces.

Těsně před koncem druhé světové války započala z iniciativy Spojených států jednání o konkrétním způsobu potrestání válečných zločinců. Na konci tohoto jednání stála Dohoda o stíhání a potrestání hlavních válečných zločinců evropských zemí Osy podepsaná 8. srpna 1945 v Londýně.

Součástí Londýnské dohody byl i Statut Mezinárodního vojenského tribunálu. Jako místo konání soudního procesu byl stanoveno Německé město Norimberk.

Prvním veřejným protiněmeckým procesem se však stal takzvaný "charkovský proces" vedený sovětským svazem bez účasti spojenců. V procesu byli obviněni tři němečtí vojáci zajatí u Stalingradu. Obžaloba jim dávala za vinu, že používali speciálně upravené vozy k vraždění civilního obyvatelstva. Soud nakonec vyslovil tři rozsudky smrti.

2.1. Norimberský proces

K Londýnské dohodě z 8. srpna 1945 se připojilo dalších devatenáct vlád. Ze států válčících s Německem chyběla jen Kanada a Jihoafrická unie.

Místo konání bylo vybráno záměrně. Norimberk byl místem konání nejvelkolepějších nacistických slavností a partajních sjezdů.

2.1.1. Statut soudního dvora

Součástí Londýnské dohody byl Statut mezinárodního soudního dvora. Tento dokument zakládal mezinárodní soudní tribunál a sočasně stanovil i jeho kompetence. Osahoval též zákon, na jehož základě měly být zločiny souzeny. Tím se mělo znemožnit obhájcům prodlužovat řízení složitými diskusemi o mezinárodním trestním právu.

Soud měl být složen ze čtyř soudců, které jmenovaly čtyři velmoci. Tři z nich byli civilisté. Pouze Sovětský svaz jmenoval do funkce důstojníka.

V čele soudu stanul britský soudce Geoffrey Lawrence. Dalšími soudci pak byli zvoleni ministr spravedlnosti Francis Biddle z USA, profesor trestního práva H. Donnedieu de Vabres z Francie a generál major I. T. Nikitičenko ze Sovětského svazu.

V roli žalobců stanuli Robert Jackson z USA, sir Harley Shawcross z Velké Británie, Francois de Menthon z Francie a generál Roman Ruděnko ze Sovětského svazu.

Podle statutu přijímal soud rozhodnutí většinou svých hlasu a do jeho působnosti spadalo jednání o třech zločinech. Jednalo se o zločiny proti míru, válečné zločiny a zločiny proti lidskosti.

Tribunál měl právo tyto zločiny stíhat bez ohledu na to, zda jednáním pachatele bylo porušeno místní právo země, kde byly zločiny spáchány.

2.1.2. Obsah skutkových podstat
ˇ Zločiny proti míru:

Podstatou tohoto zločinu bylo jednání směřující k plánování, přípravě, zahájení nebo provedení útočné války. Taktéž mohl být spáchán plánováním, přípravou, zahájením nebo provedením války, která by porušovala mezinárodní smlouvu, dohodu či ujednání. Trestná byla i účast na společném plánu či spiknutí k provedení takovýchto válek.

ˇ Válečné zločiny:

Takového zločinu se dopustil každý, kdo porušoval válečné zákony a obyčeje.

Porušování bylo spatřováno zejména ve vraždění a týrání civilního obyvatelstva. Dále pak v deportacích civilistů z okupovaného území nebo na ně. Přitom nebylo podstatné zda byly osoby deportovány na práci nebo jiného důvodu.

Pod touto skutkovou podstatou se dále skrývalo vraždění a týrání válečných zajatců, osob na moři nebo usmrcování rukojmích, drancování veřejného nebo soukromého majetku, dále pak svévolné ničení měst, trhů, vesnic nebo jakékoli pustošení neospravedlnitelné vojenskou nezbytností.

ˇ Zločiny proti lidskosti:

Do této skutkové podstaty byla zahrnuta vražda, vyhlazování, zotročování, deportace, nebo jiné ukrutnosti spáchané proti civilnímu obyvatelstvu před válkou nebo za války, dále pak pronásledování z politických, rasových nebo náboženských příčin.

2.1.3. Průběh procesu a verdikt soudu

V rámci Norimberského procesu byli obžalováni:
ˇ Hernann Wilhem Goring - šéf propagandy
ˇ Karl Donitz - vrchní velitel válečného námořnictva
ˇ Hans Frank - generální guvernér Polska
ˇ Wilhem Frick - říšský ministr vnitra
ˇ Hans Fritzsche - hlavní komentátor německého rozhlasu
ˇ Walther Funk - hlavní ministr hospodářství a prezident Říšskké banky
ˇ Rudolf Hess - až do odletu do Anglie v květnu roku 1941 první náhradník na post vůdce strany
ˇ Alfred Jodl - šéf velitelského štáb wehrmachtu
ˇ Ernst Kaltenbrunner - šéf Hlavního říšského bezpečnostního úřadu
ˇ Wilhem Keitel - šéf vrchního velení wehrmachtu
ˇ Konstantin von Neurath - říšský ministr zahraničí, pozdější protektor Čech a Moravy
ˇ Franz von Papen - do roku 1934 vicekancléř
ˇ Joachim von Ribbentrop - říšský ministr zahraničí v letech 1938-1945
ˇ Alfred Rosenberg - stranický ideolog a říšský ministr pro obsazené východní území
ˇ Fritz Sauckel - generální zplnomocněnec pro pracovní nasazení
ˇ Hjalmar Schacht - do roku 1937 říšský ministr hospodářství, do roku 1939 president říšské banky
ˇ Baldur von Schirach - říšský vedoucí mládeže a župní vedoucí Vídně
ˇ Arthur Seyss-Inguart - říšský komisař Nizozemí
ˇ Albert Speer - ministr zbrojního průmyslu
ˇ Julius Streicher - vedoucí v župě Franky a vydavatel štvavého listu "Der Sturner"

pkračování v části II.

Název rubriky - MPV -- 1
Informace nemusí být aktuální protože byla publikována 3.7.2000 a legislativa od této doby mohla dostát změny
Poslední změna článku proběhla 3.7.2000.
Příspěvek k publikaci připravil(a) Michal Bernášek
Související informace - články:

...

Odkaz na seznam soudů:
www.justice.cz

Základní pojmy
Příspěvky
About OSN
Projekt OSN vznikl z informační podpory IC OSN v Praze
Mezinárodní organizace
Mezinárodní právo